Lady Sněžka

Lady Sněžka je dáma, se kterou jsem se setkala v horách, inspirativní vzor ženy 50+, která se rozhodla svou druhou polovinu života prožít aktivně. K tomu nám dopomáhej blog.

Tuto inspirativní dámu jsem potkala jednoho slunného podzimního dne při výstupu na nejvyšší horu Česka. Vrátila jsem se právě z Islandu, měla za sebou krásné a výživné treky a byla celkem slušně “rozchozená”. Metla jsem si to do vrchu a s přehledem míjela turisty mladších ročníků. Dělalo mi to dobře na duši a sebevědomí.

Když tu náhle se přede mnou objevila v dálce postava. Přepnula jsem na vyšší rychlost a snažila se jí přiblížit. Nedařilo se. Funěla jsem do vrchu jako sentinel. Až v ohybu pod sedlem na mě počkala. Přišla jsem blíž, abych zjistila, že je to stařenka.

Nedalo mi to a oslovila jsem jí:

“Dobrý den. Vy tedy máte fyzičku, klobouk dolů, vůbec jsem vás nemohla dohonit.”

“Však vy na tom taky nejste nejhůř, jinak byste mě nedohonila vůbec,” smála se dáma.

“Bylo by příliš nevhodné, kdybych se zeptala, kolik je vám let?”

“Ale vůbec, v mém věku už je to dávno jedno. Je mi 75.”

To mi vzalo dech.

“Vy celý život sportujete? Že máte takovou páru i ve vašem věku…”

“Ale,” mávla rukou. “Ani ne. Bylo mi pětašedesát, byla jsem celkem tlustá, upadla jsem a způsobila si úraz nohy. Lékaři mi řekli, že už nikdy nebudu pořádně chodit. To mě naštvalo. Tak jsem se zapřela a začala chodit - nejprve kolečko kolem postele. Bolelo to jako čert. Pak jsem přidala kolečko kolem pokoje, kolem domu a dneska chodím nejraději výstupy v Alpách. Sem na Sněžku se jezdím pravidelně jednou týdně rozcvičovat. Příjedu ranním autobusem z Prahy, vyrazím na vrchol, tam se otočím, dám si rychlou kávu a ve tři hodiny se už zase vracím autobusem zpátky do Prahy.”

“To je neuvěřitelné. A s kým chodíte do hor?”

“Dobrá otázka. Chodím většinou sama. To víte, mladší si se mnou nemají co povídat a lidi mého věku - ti zase nechtějí do kopců.”

“Sama? Vždyť je to nebezpečné. Znáte přece to pravidlo tří…”

Teď už se paní smála nahlas.

“Ale děvenko, já už na nějaký ten rok navíc nehledím. A když umřu v horách, bude to pro mě vysvobození!

Inu, hezky se mi s vámi povídá, ale kdybych šla tímhle tempem, tak autobus ve tři nestihnu určitě. Tak se mějte a nashledanou! Snad se tady ještě někdy potkáme.”

Dáma mi zamávala na rozloučenou, zabrala a během chvíle mi zmizela z dohledu. Už jsem ji nedohnala.

Byla jsem tak v šoku, že jsem si ji nestihla ani vyfotit. Dnes bych si její plakát nalepila doma nad postel, aby mi připomínal moudrost, kterou mi Lady Sněžka předala během těch deseti minut rozhovoru. Pohodu, humor, nadhled. Lady Sněžka - můj vzor. Zatím stále nedostižný.